Horní Lipová - Lesní bar - Útulna Mates - Hraničky - Borůvková hora - Bílá Voda - Javorník - Žulová - Ztracené údolí - Horní Lipová

Je polovina dubna a já se nemůžu dočkat, až vyrazím na nějakou nepoznanou trasu. Už delší dobu mi leží v hlavě Rychlebské hory, které se nacházejí nad Jeseníky. Bohužel v současné době ovládá dění v zemi pandemie koronaviru a Česko je uvrženo do částečného lockdownu. Pro můj dnešní výlet to hlavně znamená nemožnost se někde zastavit na jídlo a pití, protože je všechno zavřené. Po noční službě balím do batohu dva birelly, banán, nějaké sladkosti a přejíždím do obce Horní Lipová, kde zaparkuji auto.

Nasedám na bike a vyjíždím vstříc nové trase. V Horní Lipové podjedu železniční viadukt a vyjíždím na okraj obce. Prvních pár set metrů téměř nestoupám, to se ale změní hned na nejbližším rozcestí. Tady se nachází půjčovna Lesního baru a vy si zde za poplatek můžete půjčit např. trekové hole. Odbočuji vpravo a lesní asfaltka začíná prudce stoupat. Řadím lehké převody a na čele se mi objevují první krůpěje potu.

Společnost mi cestou dělají dřevěná vyřezávaná zvířata a já si udělám pár fotek. Po více jak kilometru mě přivítá slavný Lesní bar (755 mnm). Tady není žádná obsluha, ale je zde proviant, který si můžete vzít a penízky za něj hodíte do kasičky. Moc zajímavý a dobrý nápad. Bohužel v dnešní době je prázdný a já si vytahuji prvního birella z batohu. Jsem tady úplně sám a užívám si sluníčka a ticha. Po krátké pauze nasedám znova na bike a jdu pokračovat v cyklistické dřině.

Samozřejmě, že cesta dále stoupá. Projíždím jarním lesem a po dvou kilometrech se dostávám pod Mrtvý kopec. O kousek dále zastavuji na vyhlídce, koruny stromů se otevírají a přede mnou vyvstává masív Šeráku. Udělám rychlou fotku a mířím k nedalekému rozcestí Luční vrch (980 mnm). Doteď jsem jel krásnou lesní asfaltkou, ale to se teď k mé smůle změní.

Odbočuji vlevo a ocitám se na modré běžkařské trase vedoucí pod nejvyšším vrcholem Rychlebských hor, kterým je Smrk. Původně jsem ho měl v plánu navštívit, ale rychle to zavrhuji. Cesta je opravdu vhodná tak akorát na běžky. Všude leží plno mokrého sněhu. Chvíli se snažím šlapat, ale nemá cenu se vysilovat, tak raději zastavuji a kolo tlačím. Jenže mám na sobě letní tretry a ty jsou za chvíli mokré a mě začínají mrznout prsty. Jen doufám, že toto martyrium skončí na rozcestí Útulna Mates(1074 mnm), které je vzdáleno dva kilometry.

Jenže sníh je i dále. Na další rozcestí - Polská cesta (896 mnm) - to mám zhruba tři kilometry a polovinu cesty sjíždím ve sněhu. Brodím se, zadní kolo mi při každém přibrzdění háže do strany, nabírám další sníh do mokrých treter. Začínám si říkat, že to nebyl nejlepší nápad jezdit tak vysoko, ale to už sněhová pokrývka končí a já mám zase pevnou půdu pod nohama. Konečně si můžu trochu odpočinout a zanedlouho jsem na výše zmiňovaném rozcestí.

Cesta mi teď bude klesat a jedu listnatými lesy, které se pomalu probouzejí k životu. A ještě jsem tady nepotkal živáčka a to je jak balzám na duši. Po pěti kilometrech se dostávám na rozcestí Pramen Peklo (813 mnm). Marně se snažím vzpomenout, kolik pekel jsem už navštívil, ale několik jich už bylo. Pokračuji ve stejném duchu dalších šest kilometrů, trochu se zhoupnu a pak klesám na rozcestí Nad Petrovicemi (678 mnm).

Další šestikilometrová trasa už tak jednoduchá není, musím vystoupat do nadmořské výšky 800 metrů, abych mohl znova sjet níže. A tady konečně potkávám první lidskou bytost, kterou je pracující lesník. A tady se mi začínají otevírat krásné výhledy na Rychlebské hory. Dostávám se na okraj lesa a vjíždím na obrovskou louku. Okamžitě mě toto místo osloví a nadchne. Jsem na místě zvaném Hraničky (670 mnm). Kdysi zde stávala kvetoucí horská vesnice. Dnes z ní zbyl na hřebeni Rychlebských hor jediný dům a starý kříž. Přesto má horská louka uprostřed pohraničního hřebene, na které osada Hraničky stávala, nejen pohnutou historii, ale i neopakovatelný půvab.

Nejprve projedu středem louky a mířím k blízké polské hranici, kde se nachází rozcestí Przełęcz Gierałtowska (684 mnm). A tady se rovněž nachází památník Cesta ke svobodě. Udělám pár fotek a vracím se do středu Hraniček, kde se usazuji pod vzrostlým stromem a otevírám druhého birella a láduji do sebe banán. Po krátké pauze opouštím toto mystické místo a vjíždím zpátky do lesa. Po kilometru a půl míjím rozcestí Roveň a po dalších 500 metrech odbočuji vpravo. Začínám sjíždět vykáceným lesem a sjíždím na rozcestí Buk (577 mnm).

Najíždím na asfaltovou cestu a jak jinak, znova začínám stoupat. Po pěti kilometrech a 200 výškových metrech mě přivítá okraj obce Zálesí (748 mnm). A znova klesám a po třech kilometrech jsem na rozcestí U Drtiče (593 mnm). Tady se napojuji na pár set metrů na silnici a stoupám k restauraci Celnice. Ta působí stylově a jak rád bych si teď dal polévku a točené pivo. Bohužel, je zavřeno z nařízení vlády a mě nezbývá nic jiného, než pokračovat dále. Hned za restaurací odbočuji na lesní cestu a opět řadím lehké převody.

Už začínám cítit nohy, přece jen už mám slušný kus horské etapy za sebou. Dalším rozcestím, které mě přivítá, je Letiště. Po dvou kilometrech jízdy po lesní cestě a překonání téměř 100 výškových metrů se ocitám na hřebenu. Odbočuji vlevo a mířím na vrchol Borůvkové hory (899 mnm). Jenže první, zhruba dvou set metrový úsek je už pro mě nejetelný. Cesta se strmě dere vzhůru a je plná kamenů. Seslézam z biku a kousek tlačím. Ve finále opět naskakuji a k rozhledně na Borůvkové hoře dojíždím na kole.

Současná rozhledna je 25 metrů vysoká dřevěná stavba, která byla postavena v roce 2006. Je to tady zajímavé místo a za tu dřinu to tu opravdu stojí. Borůvková hora je proslavena i tehdejším setkáváním disidentů a na tuto počest zde byla umístěna pamětní deska. Jen mě mrzí, že je rozhledna zavřená a já se nemůžu potěšit výhledem do zdejší krásné krajiny. Jsem zde zpočátku sám a když si to tady projdu, prohlédnu a vyfotím, přicházejí dvě holky. Pozdravíme se, já ještě do sebe narvu čokoládovou tyčinku a už nasedám na kolo.

Kamenný úsek, který jsem šel pěšky, sjíždím a do krve se mi začíná vyplavovat adrenalin. Tentokrát už neuhýbám na Letiště, ale pokračuji rovně po červené turistické trase. Kilometr a půl dlouhá trasa mě sveze o 150 výškových metrů níže a je to teda slušný nářez. Na stezce jsou občas kameny, občas výmoly a občas kořeny. Snažím se různě proplétat, do rukou dostávám křeče od brzdění a nárazů. V jednom místě mi díky velkému kamenu ustřelí zadní kolo, odhodí mě směrem k hraničnímu patníku a ja do něho narážím levou klikou.

Dělám salto přes řidítka, dopadnu na tvrdou zem a mám pocit, že jsem si zlomil všechny prsty na levé noze. Chvilku sedím, snažím se sykaním nadávek potlačit bolest a nemám vůbec odvahu sundat tretru, abych ji vůbec byl schopen nazout zpátky. Po pár minutách bolest polevuje a já se dokážu na nohu postavit. Zacvakávám se zpátky do pedálů a pokračuji ve sjezdu. Teď se už naštěstí dostávám na lesní pěšinu a zbytek úseku na rozcestí Pod Bílou skálou (736 mnm) sjíždím v pohodě.

Konečně jsem na zpevněné cestě a konečně mě čeká sjezd. Přede mnou je šest kilometrů a klesání téměř 400 výškových metrů. Teď to sviští jedna radost, bolest nohy není nijak hrozná a já si užívám klopení zatáček a svistu větru v uších. Vyjíždím z lesa a ocitám se u zámku v Bílé Vodě. Ten slouží jako psychiatrická a protialkoholní léčebna a je tím pádem nepřístupný. Ani nezastavuji a sjíždím ještě kousek níže do centra obce. Ta se může pyšnit klášterem piaristů a ten si samozřejmě vyfotím.

Z Bílé vody už najíždím na hlavní silnici a do města Javorník to mám 9 kilometrů. Provoz je zde minimální a já mám tento úsek rychle za sebou. V Javorníku se nachází zámek Jánský vrch a jak už název napovídá, musím k němu kousek nastoupat. Udělám pár fotek a už zase roztáčím pedály svého biku. Už toho začínám mít plné brýle a přede mnou je ještě kus cesty. Vypínám mozek, soustředím se už jenom na bezpečnou jízdu a po hlavní cestě mířím do 13 kilometrů vzdálené Žulové. Nutno říct, že se párkrát zhoupnu a už zase nabírám výškové metry.

Žulovou a následnou Vápennou projedu a to bych nebyl já, abych se nerozhodl zrakvit úplně. Zhruba tři kilometry za Vápennou odbočuji do Ztraceného údolí a najíždím na zelenou turistickou značku. Čeká mě čtyř kilometrová trasa krásným lesem a dalších 240 výškových metrů navíc. Více jak polovina trasy stoupá příjemně a já kopíruji potok s názvem Obloučník. Jenže pak se sklon zvedá, ja řadím nejlehčí převody a už cítím, že mi docházejí síly. Zhruba 100 metru pod vrcholem musím seslézt a kolo tlačit. Dostávám křeče do lýtek a doslova se modlím, ať je to už za mnou.

Konečně, jsem nahoře. Přede mnou je už jen krátký sjezd do Horní Lipové a pak krátký přesun k mému zaparkovanému autu. Když se u něho ocitnu, zjišťuji, že mi chybí jen 26 výškových metrů, abych měl dneska nastoupané rovné dvě tisícovky. No nic, s chutí si ještě vyjedu k místnímu nádraží, které je hned nad mým autem a kýžená hodnota se mi objevuje na tachometru. Sjedu k autu, naložím ho do kufru a teď už nezbývá, než přejet zpátky k rodičům do Karviné.

17.04.2020