logo
divider

Leobendorf - Klosterneuburg - Vídeň - Langenzersdorf - Leobendorf


Je začátek července a my se domlouváme s kamarády Kamilem a Hančou, že zajedeme na kolech prozkoumat Vídeň. Bohužel tato sobota je jediná, kdy máme všichni volno. Říkám bohužel, protože předpověď počasí není zrovna jistá. Přesto všechno se domlouváme, že v osm ráno vyrazíme směrem k rakouským hranicím. S Irmískem snídáme, balíme nezbytné věci do batohů, nakládáme kola na auto a vyjíždíme.

Naším cílem bude městečko Leobendorf, které se pyšní krásným hradem. Na parkoviště pod hradem dorážíme po desáté hodině a nejprve si jdeme prohlédnout hrad Kreuzenstein. Uděláme několik fotek a bohužel další vstup do hradu je až v 11 hodin, takže tak dlouho čekat nebudeme a vracíme se zpět k autům. Sundáváme kola a sjíždíme do centra Leobendorfu.

Z Leobendorfu sjedeme k hlavní silnici, tu překřižujeme a za železniční tratí najíždíme na modrou turistickou značku. Znamená to, že jedeme po šotolinové cestě na okraji lesa. Cesta je naprosto pohodová a po třech kilometrech se ocitáme na okraji města Korneuburg. Tady najíždíme na asfaltovou cyklostezku a zároveň nás skrápějí první kapky deště. Na chvíli se schováváme v jednom podjezdu, ale když koukáme na radar, zjišťujeme, že tu můžeme čekat taky dvě hodiny.

Rozhodujeme se vyjet i v dešti. Na přívoz, který nás převeze na druhou stranu Dunaje, to máme jen pár stovek metrů. Když zaplatíme 3,20€ za přeplavení, začíná pršet poměrně dost. Ještě, že na druhé straně je bufet a my se můžeme schovat pod střechu. Mezitím, co prší, dostávají všichni chuť na Aperol Spritz. Jdu to objednat, jenže bohužel řeknu jen slovo spritz a to znamená, že dostanu vinný střik. Ostatní se mi smějí, ale nakonec to všichni vypijeme.

Po půlhodince to vypadá, že přestává pršet, tak nasedáme zpátky na kola. Jenže zdání klame a z nebe znova padá déšť. Když vjíždíme do městečka Klosterneuburg, začíná průtrž mračen. Znova se schováváme do podjezdu a čekáme, jestli to povolí. Opět po dvaceti minutách už jen drobně prší a jakmile vyjedeme, déšť nabírá na intenzitě. Už jsme solidně promočení a nálada nám klesá. Do Kahlenbergerdorfu to máme asi čtyři kilometry sice po cyklostezce, ale ta vede po chodnících podél silnice.

Až tomto městě najíždíme na cyklostezku kolem řeky Dunaje a konečně přestává pršet. Snad už špatné počasí máme za sebou. Další tři kiláky jedeme pohodově podél řeky a dostáváme se na okraj Vídně. Zde odbočuje Donaukanal – drobná větev velké řeky a přesně této se teď budeme držet. Z cyklostezky odbočíme asi po dalších třech kilometrech a dostáváme se k vlakovému nádraží Wien Spittelau. No a tady začíná pravé proplétání se městem. Cyklotrasa sice vede pořád podél železniční trasy, má svůj široký pruh, ale každou chvíli stojíme na křižovatce a čekáme na zelenou.

Když dorazíme k vlakové stanici Thaliastraße, uvažujeme, že si dáme něco k snědku. Možnosti máme dvě. Buď čínská restaurace nebo kebab ze stánku. Volba padá na kebab a myslím, že jsme udělali dobře. S Kamilem si kupujeme pivko, které popíjíme a já si všímám, že se hodně lidí po nás otáčí. Jednak máme pocit, že jsme se dostali do nějaké turecké čtvrti a jednak si nejsme jisti, jestli můžeme veřejně pít alkohol. A myslím, že lidí i koukají po našich kolech, protože jsem tady prozatím viděl jen samá městská kola. No raději rychle dojíme, dopijeme a zmizíme odsud.

Když kousíček vyjedeme, míjíme další velké nádraží Westbanhof Wien. Zanedlouho už konečně sjedeme k říčce Wien a kolem ní se už dostaneme k vytouženému cíli, kterým je Schönbrunn. No musíme se ještě po cyklostezce proplést asi tři kilometry, ale po chvilce obdivujeme nádherný zámek. Chceme si uvázat kola vevnitř areálu, ale ochranka nás nekompromisně vykazuje ven, že před bránami jsou stojany na kola. Ptám se, jestli je to tady bezpečné a dostávám odpověď: „usually yes“. Dobrá tedy, vážu svoje kolo s Kamilovým a naproti uvazujeme kolo Irmíska a Hanči.

Vydáváme se na prohlídku Schönbrunnu a noříme se do zámeckého parku. Je to opravdu nádherný a velkolepý palác. Několikrát se fotíme a poté míříme k jedné z fontán. Odtud je to už nedaleko ke kolonádě, která leží naproti zámku na kopečku. Je odtud fantastický výhled na celý Schönbrunn a Vídeň. Opět si děláme spousty fotek. V celém zámeckém areálu se zdržíme více jak hodinu a vycházíme ven před půl pátou.

Kola sice nacházíme všechny na svých místech, ale k našemu zděšení zjišťujeme, že se někdo snažit ukroutit jeden ze zámků. Byla to právě kola od Irmy a Hanky, která byla na odvrácené straně stojanu. Zámek zničený, kola lehce škrábnutá, z bidonů nejspíš někdo pil, tepající žíly na mém a Kamilovém krku, ale hlavně, že naše věrné společníky neukradli. Je jasné, že do Vídně na kole už nikdy více.

Nasedáme na kola a vracíme se stejnou cestou, jakou jsme sem přijeli, čili kolem říčky Wien. Respektive stejná cesta trvá jen tři kilometry, protože pokračujeme dále kolem říčky. Po dalších čtyřech kilometrech městem se dostáváme do parku Resselpark, kterému vévodí kostel svatého Karla Boromejského, což je opravdu krásná stavba. Rychle foto a přesouváme se k nedalekému památníku Rudé armády. Hned za památníkem se nachází Schwarzenbergský palác, ale nás zajímá ještě trochu dál vzdálený horní a dolní Belveder s barokní zahradou, který si nechal postavit princ Evžen Savojský.

No znova uvazujeme kola, ale tentokrát v zámeckém areálu a skoro celou dobu je máme na očích. Jelikož nám čas pokročil, projdeme si to tady v rychlosti, uděláme nějaké fotky a pak se vracíme ke kolům. Roztáčíme pedály a ještě asi kilometr se složitě proplétáme uličkami. Pak už ale najedeme na cyklostezku okolo řeky Wien. Ta nám nabídne ještě jeden skvost a tím je mostní spojení Zollamtssteg, kdy se pod pěším mostem šikmě nachází most pro metro. To jsme už kousek od Donaukanal a k němu po malé chvilce najíždíme.

Konečně zase můžeme jet v klidu po cyklostezce bez semaforů a aut. Dokonce vidíme u jednoho z barů nápis Pilsner Urquell a to nám nedá a jdeme se podívat, jestli opravdu čepují Plzeň. A opravdu čepují. S chutí si dáváme s Kamilem jedno. Hanča si dává nějaké místní pšeničně a Irmísek Aperol Spritz. Koukáme, že nebe před námi opět tmavne a začínáme mít obavu, jestli zase nezmokneme. Je po šesté hodině a je opravdu nejvyšší čas se vydat nazpět k autům. Cesta zpátky k Dunaji čítá šest kilometrů a my po čtvrthodince přejíždíme Dunaj na druhou stranu a dostáváme se na Dunajskou cyklostezku.

Dalších šest kilometrů jedeme mezi dunajskými kanály a kolem sebe máme jen přírodu a vodu. Teď je to vážně parádní klideček. V Langenzersdorfu se kanály spojují a my přejíždíme na pravý břeh. Pořád jedeme po krásné cyklostezce, jedinou starost nám dělají stále temnější mračna. Už jsme zpátky v místě, kde jsme nasedli na přívoz a zanedlouho jsme na modré turistické značce. Když vjíždíme na předměstí Leobendorfu, začíná opět krapat. Musíme ještě vyšlapat ke Kreuzensteinu, ale volíme jinou cestu, než jsme sjížděli dolů. Všechno zvládáme, za deset minut jsme u aut a můžeme začít nakládat.

Naštěstí jsme moc nezmokli. Pravé peklo začíná někde u Vídně a my jedeme v průtrži mračen takové, že se po dálnici nedá jet víc jak 80 km/h a stěrače nestíhají ani na nejvyšší rychlost. Do toho oblohu občas rozzáří blesk a to pak člověk chvilku nic nevidí. V tomhle jedeme celou cestu až do Mikulova. Musím říct, že tohle jsem ještě nezažil. V Mikulově se stavíme na benzínce, abych mohl natankovat LPG a dáváme si všichni gulášovou polévku. Samozřejmě, že než dojíme, tak se nebe opět otevírá a pěkně lije. Naštěstí to po chvilce ustane a my před jedenáctou hodinou dojíždíme v pořádku domů.

06.07.2018

divider
divider

Délka trasy: 67 km

Nastoupané metry: 275 m

img

fotogalerie

mapa

mapa

profil

výškový profil

© Aleš Popek